Do Síně slávy HC Zubří byly uvedeny další tři významné osobnosti

Do Síně slávy HC Zubří byly v říjnu uvedeny další tři významné osobnosti zuberské házené. Jsou jimi in memoriam Květoslav Janošek, dlouholetý vedoucí družstva mužů a sekretář klubu, Adolf Randýsek, hráč a později trenér A týmu mužů a Vladimír Maceček, úspěšný brankář mužstva.

K příležitosti 95. výročí od založení klubu HC Zubří převzali za své otce tato ocenění Hana Kubíčková, Tomáš Randýsek a Vladimír Maceček ml. S potomky házenkářských velikánů jsme pro vás připravili vzpomínkový trojrozhovor.

Jaké bylo vyrůstat v rodině úspěšného házenkáře?

1. Kubíčková: Házená do našeho rodinného života vždy patřila, tatínek házenou žil, maminka hrála ženskou házenou a bratr Jirka byl brankářem.
2. Randýsek: Otec se nikdy necítil být úspěšným hráčem či trenérem. Toto označení by pasovalo spíše na některé z jeho kamarádů a spoluhráčů, se kterými dosáhl v 60. letech dnes možná ještě nedoceněných házenkářských úspěchů.

Jeho vztah ke slávě a medializaci je nejlépe poznat na dobových fotografiích, kdy stojí většinou bokem nebo schován vzadu. Z jeho vyprávění bylo patrné, že velký podíl na tehdejším „házenkářském zázraku“ (vždyť kdo by čekal, že jen několika tisícová obec, bude prohánět mužstva z Prahy, Plzně, Prešova apod.) měla skvělá parta tehdejších spolužáků, později spoluhráčů, která začínala nejprve s českou házenou a až později přešla na tu mezinárodní. O mimořádném kamarádství a přátelství svědčí i fakt, že spolu trávili čas nejen na hřišti, ale i mimo něj. Vzpomínám si, že jsme několikrát byli na společné dovolené, z nichž nejpamátnější byla ta v bulharském Burgasu, kdy zuberští házenkáři spolu se svými rodinami měli pro sebe jeden celý lůžkový vagon.

Samozřejmě, že jsme se o házené bavili skoro neustále, ale otec vždy poukazoval na to, že byl jen součástí družstva (hráč, trenér). Z kusých informací, které jsem získal od jeho kamarádů, vím, že nade vše vynikala jeho psychologická příprava na utkání a samotný zápasový koučink.

1. Maceček: Se sestrou jsme byli vedeni ke všem sportům, nejen k házené. Samozřejmě jsme věděli, co táta dokázal, hlavně když jsme navštěvovali zápasy Zubří. Často k nám domů chodívaly legendy soupeřů. Pan Vícha, Havlík, Brůna a mnoho dalších.

Měl na vás otec, co se házené týče, nějaký vliv?

1. Kubíčková: V dětství si neumím představit víkend bez házené. Hřiště Na Fojství mělo pro mě své kouzlo a ráda na to vzpomínám. Sluníčko, déšť, rozmáčená antuka a v tu dobu nesehnatelné bonbony Bon Pari, které jsem si tam ve stánku kupovala.
2. Randýsek: Faktem je, že jsem nikdy neviděl žádný zápas „na živo“, neboť jsem se narodil těsně před tím, než otec ukončil aktivní kariéru. Je na škodu, že se z této slavné házenkářské éry nezachoval žádný obrazový záznam, a tak jsem si o tomto období mohl skládat mozaiku jen z dobových novinových článků, komentářů či vzpomínek jeho vrstevníků.
3. Maceček: Na všechny domácí utkání jsme se těšili. Nedělní dopolední zápasy Na Fojství byly sváteční společenskou událostí. Já jsem nezažil taťkovu aktivní kariéru, jen turnaje starých gard, ale i ty měly náboj. Když jsem začal hrát házenou, tak taťka moc nadšený nebyl, dokonce mi házenou zakazoval. Je to tvrdý sport a já byl jeho mazánek.

Vy sám/sama jste se nějakým způsobem k házené dostal/a?

1. Kubíčková: Na házenou jsem chodila jen jako divák, protože v té době v Zubří dívčí házená nebyla a já jsem potom začala závodně běhat na lyžích.
2. Randýsek: Jako asi každý druhý zuberský kluk jsem zatoužil hrát házenou, a tak mě otec, podobně jako jiní otcové mé školní kamarády, přihlásil v sedmi letech do házené. Tehdejší podmínky však byly nesrovnatelné s těmi dnešními. K dispozici bylo jedno antukové hřiště Na Fojství, kde jsme od března do listopadu trénovali a hráli zápasy. K dispozici bylo 6-8 míčů, o které jsme se se spoluhráči dělili. V zimě jsme trénovali v sokolovně na jednu univerzální branku, jež neměla házenkářské parametry, neboť sloužila i pro trénink zuberských fotbalistů. Přátelská či mistrovská utkání se odehrávala jen v tehdejším severomoravském regionu proti družstvům, z nichž některá již na házenkářské mapě nenajdeme (např. Veselá, Lešná). Pro dokreslení tehdejší doby mohu uvést skutečnost, že na první dvoudenní turnaj ve Frýdku-Místku jsme jeli coby šestnáctiletí dorostenci.
3. Maceček: Já jsem házenou hrál chvíli, do třetí třídy, ale nebyl jsem moc šikovný. Nicméně obě naše děti házenou aktivně hrají, dcera Lucka za Lesanu, teď Bystřici pod Hostýnem a Paťa za HC Zubří. Po dědovi podědil nejen vášeň k házené, ale i přezdívku Macek.

Co pro vás doma znamená klub HC Zubří?

1. Kubíčková: Jsem ráda, že klub HC Zubří je symbolem našeho města, vychovává nové generace házenkářů a motivuje děti a mládež ke sportu.
2. Randýsek: Je to moje (a určitě nejen moje) SRDCOVÁ ZÁLEŽITOST.
3. Maceček: Zubří je házenou proslaveno. Rád na házenou chodím fandit s celou rodinou. Já osobně mám nejraději kotel za jižní brankou. Atmosféra v hale je fantastická. Díváme se i v televizi, jak na reprezentaci mužů i žen, tak na Evropské poháry.

Co by podle vás řekl váš otec na jeho uvedení do síně slávy?

1. Kubíčková: Myslím si, že by si ocenění velmi považoval. Házenou miloval, byla jeho součástí a dle mého názoru mu práce v házené a jeho kamarádi házenkáři pomohli překonat i těžké chvíle v životě.
2. Randýsek: Jak jsem ho znal, určitě by na sobě nedal nic moc znát, byť by ho to uvnitř náležitě potěšilo. Co vím stoprocentně, je to, že by toto ocenění, kdyby ještě žil, nejen on, ale i jeho spoluhráči, se kterými se každou neděli pravidelně dopoledne scházel, jistě v rámci možností náležitě oslavili.
3. Maceček: Určitě by byl moc potěšený. Sice by možná brblal, že to jsou samé bankety a čestné výkopy, ale měl by velkou radost. Kdyby se mohli všichni staří páni sejít, tak by to oslavili vzájemným hecováním, sázkami a samozřejmě házenou.

Autorka: Kamila Krupová