Bude to změna, za Zubří jsem hrál odmala, říká Malina

Po letošní sezóně opustí zuberský klub také brankář Milan Malina. Kvůli náročnému povolání záchranáře pro něj není možné docházet pravidelně na všechny tréninky. Vedení klubu ale právě intenzivnější zapojení gólmanů na všech trénincích do budoucna vyžaduje. Proto se obě strany dohodly na ukončení spolupráce. Jak se Malina, který v Zubří působil od dětství, cítí a kam budou směřovat jeho další kroky, se dočtete v rozhovoru.

 

 

Jaké byly hlavní faktory, které vedly k tomu, že jste se s vedením klubu nedohodli na prodloužení smlouvy?

 

Chtěl jsem pokračovat za podmínek, které fungovaly doposud. Já chodím do práce, při které nestíhám plnohodnotně úplně všechny tréninky, takže se občas stalo, že jsem trénink vynechal, nebo jsem přišel později. Stíhal jsem průměrně čtyři tréninky týdně, výjimečně i všech sedm. Nyní ale vedení požaduje, aby oba brankáři chodili opravdu vždy na všech sedm tréninků, což znamená, že se jejich představa rozchází s mými možnostmi, a tím pádem musím v Zubří skončit.

 

Uvažoval jsi nad tím, zda by se to nedalo přece jenom nějak zařídit?

 

V tomto žádný kompromis udělat nejde. Práce záchranáře mě živí. Bohužel finanční podmínky v profesionální české házené nejsou na takové úrovni, abych z toho zvládnul uživit rodinu. To znamená, že zaměstnání je pro mě jasná priorita.

 

Jak ses cítil, když ses dozvěděl, že není možnost, abys v Zubří pokračoval?

 

Popravdě jsem byl překvapený, že další sezónu už v Zubří hrát nebudu. Momentálně jsem si dal nějaký čas na rozmyšlení, abych pouvažoval nad tím, co dál, a jestli vůbec u házené ještě zůstanu. Celý život jsem kromě tříletého působení ve Francii hrál za Zubří, takže by to byla velká změna. Dostal jsem nějaké nabídky od okolních extraligových klubů, ale momentálně ještě nejsem nijak rozhodnutý. Vše také záleží na nadcházejících schůzkách a domlouvání podmínek, které musí brát ohled na mou práci.

 

Dočetla jsem se, že jednou variantou je také prvoligový Vsetín.

 

Uvidíme, jak vše dopadne. Pokud se nedohodnu s extraligovými týmy, které mi místo nabízely, je jednou z možností i prvoligový Vsetín, kam bych dojížděl třeba na jeden trénink týdně a občas odchytal nějaký zápas. Ale to už bych bral spíše jako koníček, abych si postupně zvykl na volnější způsob života. Bude to velká změna oproti současnému stavu, kdy jsem neměl čas téměř na nic. Od svých osmnácti let jsem prakticky nezažil volný víkend, protože se hrály zápasy, do toho jsem chtěl trávit i nějaký čas s rodinou a přes týden jsem stíhal práci a tréninky. Toho přechodu, kdy by najednou ta házená v mém rozvrhu být neměla, se trochu bojím, abych nezlenošil. Vsetín by byl ideálním přechodným stanovištěm mezi plnou hráčskou zátěží a „házenkářským důchodem“.

Tobě se dlouhou dobu dařilo kloubit tvou náročnou práci záchranáře s házenou. Jak vypadal tvůj běžný týden?

 

Všechny týdny jsou svým rozvrhem dost podobné, tak pro představu nastíním, jak vypadal například můj minulý týden. V pondělí jsem byl na denní dvanácti hodinové službě do 18:30, naštěstí mě přišel kolega vystřídat o chvíli dřív, takže jsem už v 18:35 přijel do zuberské haly, kde jsme měli cca do 20:15 trénink. V úterý jsem měl dopoledne relativně volno, ale musel jsem zařídit nějaké věci ohledně domu. Odpoledne jsem vyzvedl dceru ze školy, pomohl jsem jí udělat úkoly, pak dorazila z práce manželka, ale to jsem se už musel sbalit a na 16:45 jsem vyrazil na trénink, který byl do 18:30. Rovnou po něm jsem jel do práce na noční. Ráno jsem přijel po službě domů a hned jsem šel na trénink, protože ve středu jsme měli ranní posilovnu. Po obědě jsem pak šel opět pro dceru do školy a v 16:45 na trénink, po tréninku zase do práce na noční. Čtvrtek jsem měl volnější, tak jsem si trochu odpočinul. Byl jsem u zubaře a odpoledne jsem trávil čas s rodinou, slavili jsme manželčiny narozeniny. V podvečer jsem šel na trénink, kde jsme měli hodinu rozbor videa a pak další hodinu a čtvrt předzápasový trénink. V pátek dopoledne jsem odvedl dceru do školy, pak jsem si na chvíli sednul, udělal si kávu a asi jako všichni jsem sledoval dění na Ukrajině. V 11:00 jsme odjeli na zápas do Lovosic, odkud jsme se kvůli dlouhému cestování vrátili až v 5:00 ráno. Takže musím říct, že minulý týden patřil mezi ty náročnější, ale měli jsme štěstí, že noční směny byly poměrně klidné, že jsme neměli tolik výjezdů, což je vždy dobré znamení, protože to značí, že jsou lidé zdraví.

 

Ty pocházíš z házenkářské rodiny, všichni jsou velcí fanoušci. Co říkali na to, že už za Zubří nebudeš pokračovat?

 

Trochu je to mrzelo. Taťka i mamka jsou velcí fanoušci nejen moji, ale samozřejmě i celého klubu. Já jsem za Zubří hrával odmala, takže teď to pro ně bude změna, když na hřišti nebudu. Ale fanoušky Zubřanů zůstanou i nadále, to bez pochyby. Když jsme se o tom všem bavili, tak samozřejmě pochopili ty důvodu, proč to jinak nejde, a jsou s tím smíření.

 

Jaký je tvůj oblíbený moment zuberské kariéry, na který budeš rád vzpomínat?

 

Těch bylo hned několik. Za tu dobu, co jsem v Zubří působil, jsme několikrát vyhráli medaili a v roce 2012 se nám podařilo získat titul, což byl silný moment. Dodnes vzpomínám na ten poslední hvizd na konci zápasu, kdy jsme viděli, že se všechna ta dřina vyplatila, že jsme titul pro Zubří vyhráli a dosáhli toho, co jsme si přáli odmala – navázat na vynikající hráčské legendy, které titul získaly v roce 1996. Dále například návrat z Goražde, vzpomínky na skvělé trenéry, kterých se za dobu mého působení vystřídalo celkem dost, Hargaš, Mika, Kekrt… Ale doufám, že to není všechno a do konce této sezóny ještě pár hezkých okamžiků přibude, třeba loučení s medailí na krku. J

 

Co ti bude nejvíce chybět?

 

Ta naše parta, kterou v Zubří máme. Všichni lidi z šatny. Samozřejmě počítám s tím, že se s nimi budu vídat i nadále, ale bude mi chybět ten dennodenní kontakt s nimi, že jsme se viděli každý večer na tréninku a vždycky byla legrace. To mi bude chybět nejvíc!

 

Autorka: Kamila Krupová