„Mým cílem je vymýšlet takové tréninky, díky kterým děti budou házenou zbožňovat“ líčí slovenská trenérka žactva Lenka Majzunová.

U jakých kategorií v Zubří teď působíš?

Trénuji kroužky na školách, konkrétně v Zašové, ve Valašské Bystřici, Dolní Bečvě a v Poličné. Když se nepřekrývají časy, jezdím i na kroužky v Zubří, které vede Matěj Šustáček.

Co tě přimělo trénovat malé házenkáře?

No ono to tak přišlo trochu přirozeně. Oslovila mě má trenérka v dorostu, jestli bych nechtěla začít trénovat děti a nějako mě to chytlo a začala jsem se tomu věnovat.

Jak se ti pracuje s malými hráči, je to náročnější?

Mám ráda práci s dětmi, je sice náročná ale i velmi zábavná. Náročnější oproti jiným kategoriím je děti zaujmout a udržet jejich pozornost během celého tréninku.  O to hezčí je však sledovat, jak se zlepšují, pokrok u dětí lze vidět rychle.

V rámci projektu jezdíte i po okolních školách, v čem vidíš přínos projektu?

Jsem toho názoru, že základem každého úspěšného klubu je široká mládežnická základna a kvalitní a dlouhodobá práce s mládeží. Samozřejmě k tomu neodmyslitelně patří i spolupráce se školami. Přínos je jednak pro děti, že jim vytváříme možnost smysluplného trávení volného času po vyučování, bez toho, aby je jejich rodiče museli někam vodit, co bývá častokrát problémem v tak skorém čase. Samozřejmě v neposlední řade je to velký přínos pro klub, v podobě množství potenciálních extraligových hráčů.

Ty jsi měla už trenérskou praxi v Bratislavě, je to tak?

Ano je to tak, první družstvo mini házenkářů jsem vedla na turnaji v Györu, když jsem měla myslím 16 nebo 17 let a hned na to jsem si udělala trenérskou licenci. Pak jsem nejdřív trénovala mladší žáky, později jsem prošla ke družstvu mladších žaček, s kterými jsme byly víc let po sobě na prvním místě v soutěži v Bratislavském kraji. V té době jsem současně trénovala kroužky na škole a taky jsem vedla miniházenkářskou školku, což byly děti rozmezí od 3 do 5 let.  Pak jsem s mými děvčaty přešla od mladších žaček ke starším a v téhle kategorii jsme vyhráli titul Mistra Slovenské republiky. Vedle toho jsem taky byla asistentkou při mladších dorostenkách a nakonec jsem trénovala taky prvoligové družstvo žen, za které jsem současně hrávala.

Jaké jsou tvé trenérské ambice?

Nejhlavnějším cílem je vymýšlet takové tréninky, díky kterým se děti budou zlepšovat a naučí se zbožňovat házenou a zůstanu při ní. Cíle, co se týče „vysněné“ kategorie nebo klubu, kde bych chtěla trénovat, nemám. Uvidíme, co přijde, nebráním se výzvám. Chtěla bych se věnovat i vedlejším činnostem, co souvisí s trénováním, a to například denní tábory, různé akce pro děti a podobně.

Máš nějakou vtipnou historku nebo situaci z tréninků?

No mám takový pocit, že ještě nebyl trénink, na kterém jsem se nezasmála. Většinou to je taký situační humor. Vtipné jsou například i omluvenky z tréninku, typu že: „Trenérko nemohu přijet na trénink, protože nám doma budou měřit zemní plyn.“ Nebo že nemohu přijet, protože jedeme koupit zimní bundu. Vtipné bylo, i když mi přišla hráčka na zápas v prosinci bez halovek a hrála v chlupatých pletených ponožkách.  Abych řekla taky něco na sebe, jednou jsem na soustředění vymyslela pro holky soutěž v bazéně. Odstartovala jsem je, protože šplouchaly tak jsem couvala, abych nebyla celá mokrá a spadla jsem při tom oblečená do vedlejšího bazénu. Holky o tom vyprávěly a smály se téměř celou sezonu.

Jak se Ti líbí v Zubří a potažmo v Rožnově, kde bydlíte?

Líbí se mi tady. V Zubří co se týče házenkářského zázemí a skvělého fanclubu a taky v Rožnově, kde nám nic nechybí. Samozřejmě je to změna oproti Bratislavě, ze které pocházím, tady je všude moc hezká příroda, což v městě naopak chybí.

Když se zrovna nehraje, máš nějaké koníčky?

Ráda si podívám na nějakou dobrou komedii a když nám zbude čas, rádi si zahrajeme třeba hry na Xboxu. No a samozřejmě chodím na všechny Markové zápasy, občas i tréninky, zajímá mě to. Kromě toho připravuji Markovi i individuální tréninky a chodíme spolu trénovat i do posilovny, nebo si házet do haly. Myslím, že jako každý kdo je trenér nebo hráč, žije v podstatě s házenou stále a my nejsme výjimka. Největší výhra je, když je práce taky koníček.

Tvůj oblíbený klub?

Vždy budu srdcem „eškapáčka“ (ŠKP Bratislava), jelikož jsem tam vyrůstala a působila od 8 let, až do té doby, když jsme přišli do Zubří.  Samozřejmě od té doby, co jsme tady, tak fandím taky Zubří v každém zápase a v každé kategorii. Z ostatních světových družstev favorita nemám, dobrou házenou vidím vždy ráda.

Chtěla bys u trénování zůstat nebo se Ti to moc nezamlouvá?

Jasně, chtěla bych trénovat, baví mě to. Doufám, že budu mít možnost se tomu ještě věnovat, uvidíme, co přinese budoucnost.

Hrála jsi taky házenou?

Ano hrála, od 8 let. Prošla sem si všemi kategoriemi, po zranění v ženách jsem měla během vysoké školy asi 2 roky pauzu. Když ŠKP Bratislava opět skládalo družstvo do soutěže WHIL, tak mě zavolali zpátky a já jsem se vrátila a zahrála si WHILku. Pak jsem ještě hrála za družstvo žen 1. Slovenskou ligu, předtím, než jsme přijeli do Zubří. Zkušenost mám taky z reprezentace, kde jsem hrála na Mistrovstvích světa do 18 let, kde jsme tehdy skončili na 7.místě, co byl velký úspěch.

Autor: Štěpán Krůpa