„Na Valašsku platí v házené jedno nezpochybnitelné pravidlo – nabídka ze Zubří se neodmítá“ říká František Dvořák.

Koho v současnosti trénujete? 

V současné době působím u družstva starších žáků.

Jak jste se dostal k trénovaní?  Jak dlouho už působíte v Zubří?

K trénování jsem se dostal díky svému synovi, který jednoho dne přišel ze školy s tím, že by chtěl hrát v Rožnově házenou. A protože mě nebavilo jezdit se synem na trénink, domů a poté ho z tréninku zase vyzvedávat, zůstával jsem během tréninků v hale. Když to zkombinujeme s fakty, že přípravku tehdy v Rožnově vedl Miloš Janošek, kterého jsem znal ještě z dob mé hráčské kariéry, a také že trenérů není nikdy dost, byl výsledek takový, že jsem se postupně z lavičky pro rodiče přesunul na palubovku haly. A jelikož ani vedoucích družstev není mnoho, zanedlouho se o organizaci družstva starala má manželka.

Co už máte za sebou? Jaká je Vaše trenérská praxe? Jaké máte úspěchy jako trenér?

Po pěti letech v Rožnově, kdy jsme s ročníkem 2002 přešli od minižáků ke starším žákům, jsem svou trenérskou kariéru ukončil. Jenže když poté syn přestoupil do našeho klubu, přišla, prostřednictvím kolegy Josefa Mazáče, z HC Zubří nabídka na trénování starších žáků. A na Valašsku platí v házené jedno nezpochybnitelné pravidlo a to, že nabídka ze Zubří se neodmítá. Díky tomuto jsem si trenérsky život prodloužil minimálně o další 3 sezóny.

Co se týče úspěchů, jsem moc rád, že jsem mohl být během loňské sezóny při našem vítězství ve Zlínské lize starších žáků a zejména druhém místě v celostátní Žákovské lize. Tato sezóna byla hektická a vyčerpávající, ale o to zajímavější a cennější a jsem za ni moc vděčný.

Jaké jsou Vaše trenérské ambice?

Vychovávat hráče, kteří budou hrát házenou, bude je bavit a budou v ní úspěšní. V návaznosti na to musím i já k tomuto přispět svým dalším sebevzděláváním, semináři pro trenéry, sledováním různých trendů apod.

Jaký je Váš oblíbený házenkářský klub? Máte oblíbeného házenkáře?

Jako fanoušek jsem byl u všech titulů HC Zubří. Vzpomínám na doby, kdy hráli ještě bratři Mičolové a Hrachovcové, Kiriljuk, Titkov, Jiránek, Mžik, Čejka, Hladký, Baďura a další. Vzpomínám na doby, kdy jsme před halou čekali hodinu před jejím otevřením, abychom si nakonec stejně nesedli. Kromě titulů musím vzpomenout také na výjezdy, které byly nezapomenutelné, nebo na atmosféru zápasů v evropských soutěžích, kdy k nám přijely mužstva jako Lemgo, či Veszprém. Myslím, že by to jako odpověď na otázku oblíbeného klubu mohlo být dostačující.

Oblíbeného házenkáře vysloveně nemám, ale určitě rád sleduji hráče, kteří mají invenci, dokáží překvapit obranu soupeře, netradičně rozehrát, překvapivě vystřelit…

Co děláte, když zrovna nejste na házenkářském hřišti? Co Vás kromě házené baví?

Volného času už mnoho nezbývá. V srpnu nás házená „nasaje“ a v červnu zase „vyplivne“ do normálního života. Nicméně je li příležitost, tak relaxuji tím, že běhám, jezdím na kole, chodím na túry.

Máte nějakou vtipnou příhodu z tréninku?

Většina vtipných momentů se váže spíše na momenty mimo tréninků, kdy je nálada přece jen uvolněnější a je víc prostoru na to, aby nám naši svěřenci mohli pustit hudbu ze sedmdesátých let s tím, že je to hudba našeho mládí, nebo můžou snadno využívat skutečnosti, že realizační tým je rozdělen na fanoušky dvou znepřátelených fotbalových mužstev, což samo o sobě skýtá značné možnosti při provokování. Ale snažíme se chlapcům vracet stejnou mincí, nechceme být nikomu nic dlužni.

Co Vás na trénovaní svěřenců nejvíc baví? Na co kladete největší důraz při trénovaní vaší kategorie?

Nejzajímavější je sledování vývoje hráčů, ať po stránce fyzické, tak psychologické. Hráči k nám do starších žáků přichází víceméně ještě jako děti a po dvou letech odcházejí do mladšího dorostu jako téměř dospělí jedinci. Vše, co se v této věkové kategorii děje je opravdu rychlé a leckdy i bouřlivé.

Z pohledu čistě házenkářského asi nelze říct, na co je brát největší důraz. Jedná se o komplexní záležitosti.

Hrál jste vy sám házenou?

Házenou jsem hrál, ale upřímně jsem v tomto sportu na hráčském poli nezanechal žádnou viditelnou stopu.

Autor: Lenka Majzúnová