„Při trénování očekávám hlavně maximální přístup svých hráčů. Omluvitelné je, že něco neumí a nezvládají to. Lajdáci však u mě nemají šanci,“ tvrdí dlouholetý úspěšný trenér Jiří Mika.
Koho v současnosti trénujete? Působíte současně ještě na jiném postu, co se týče házené?
Momentálně působím v klubu jako hlavní trenér TCM při HC Zubří, kde mám na starost trénování družstva staršího dorostu. Zároveň se snažím mít v klubu pravidelně brankářský trénink obou dorosteneckých kategorií, kterého se však účastní i gólmani jiných klubů. Na naší ZŠ v Zubří společně s Matějem Šustáčkem a Martinem Hrstkou vedu před vyučováním házenkářské tréninky ST.
Další mojí trenérskou aktivitou je působení u ženské reprezentace ČR, kde mojí hlavní náplní je rovněž trénink brankářek. Kromě toho každoročně absolvuji jako lektor ČSH i několik trenérských seminářů, buď se zaměřením na činnost brankářů, nebo trénink mládeže.
Jak jste se dostali k trénovaní? Jak dlouho už působíte v Zubří?
K trénování jsem se dostal ještě jako aktivní hráč za mého působení v 80.letech v Baníku Karviná. Trénoval jsem tam rovněž mladé brankáře a taky družstvo minižáků ( jen pro zajímavost- jedním z mých prvních svěřenců byl i Michal Brůna, pozdější dlouholetý reprezentant, který je nyní kapitánem karvinského Baníku..)
V Zubří působím od roku 1994, kdy jsem se vrátil z Finska. Začal jsem učit na ZŠ Zubří hlavně TV a házenou a stal se asistentem Jiřího Kekrta u družstva mužů
Co už máte za sebou? Jaká je Vaše trenérská praxe? Jaké máte úspěchy jako trenér?
Jako trenér jsem skutečně prošel všemi kategoriemi. V Zubří jsem trénoval družstva přípravek, přes minižáky, žáky, dorostence až po dospělé. Každá kategorie má své specifické problémy. Zpětně si však uvědomuji, že nejtěžší a zároveň nejméně doceněná a ohodnocená je práce s 6-9-ti letými začátečníky …
U reprezentací jsem působil v období od roku 1998 až 2012 u všech mužských kategorií. Měl jsem štěstí, že jsem byl jako jeden z trenérů u začátků silné generace hráčů kolem později nejlepšího hráče světa Filipa Jíchy, Pavla Horáka, Tomáše Sklenáka, Honzy Sobola, Tomáše Řezníčka a dalších. Po jejich boku jsem se mohl zúčastnit jako asistent trenérů Rasti Trtíka, Pavla Pauzy a Martina Liptáka asi 10 mistrovstvích světa a Evropy. Bohužel našim maximem zůstalo jen 8. místo na ME v Rakousku 2010.
Po skončení práce u reprezentace mužů jsem přešel v roce 2012 pomáhat k trenéru Honzovi Bašnénu k reprezentaci ženské. Trénování děvčat je v mnohém odlišné. Přestože většina hráček nepůsobí ve špičkových světových klubech, dokázala však vždy vytvořit na všech akcích výborný kolektiv a skvělou pracovní atmosféru. Ta je nakonec dovedla na MS v Německu ke krásnému 8. místu.
V letech 2010, 2012 a 2014 jsem byl trenérem reprezentace akademiků ČR. Na MS v Maďarsku 2010 jsme získali stříbrné medaile (členové týmu byli i odchovanci Zubří Štěpán Krupa, Tomáš Říha, Štěpán Randýsek, Mirek Jurka). Ještě větším úspěchem však byl nesporně źisk titulu mistrů světa na MS v Brazílii 2012 (členové kolektivu byli i Štěpán Krupa, Mirek Jurka a Ondřej Mika).
Velkým úspěchem bylo rovněž zisk 3 mistrovských titulů v Zubří. U mužů jako asistent trenéra Kekrta v letech 1996 a 1997. A v roce 2012 pak ve dvojici s Jirkou Mičolou.
Po získání mistrovského titulu v roce 2012 jsem se začal v Zubří věnovat už jen trénování mládežnických družstev. S nimi se nám podařilo vyhrát několik titulů v dorosteneckých kategoriích a taky několik vítězství v Československém poháru.
Jaké jsou Vaše trenérské ambice?
Čím trénuji déle, tím více si uvědomuji, že u mládežnických kategorií je sice krásné vyhrávat tituly, ale daleko důležitější jsou jiné věci. První aspekt je vybudování dlouhodobě pozitivního vztahu k házené a sportu vůbec. Bohužel mám pocit, že u dnešní mládeže se to ne vždy daří.. Druhým aspektem by měla být snaha nás trenérů dlouhodobě rozvíjet všechny házenkářské dovednosti a schopnosti tak, aby až v kategorii dospělých byly na nejvyšší úrovni. Pak vychováme v Zubří ještě více kvalitních hráčů pro tým mužů, ev. pro českou reprezentaci.S tím souvisí i systém rozvoje hráčů v Zubří. Chtěl bych, aby jsme ho ještě vylepšili. Koncem 90 let vznikl díky vizím pánů Ládi Polácha s Jiřím Janoškem a pochopení vedení ZŠ ( paní ředitelka Zdenka Janošková) Projekt TALENT HÁZENÁ a sportovní třídy. Právě tady začal základ největších úspěchů zuberské házené. Později se nám podařilo rozvinout spolupráci i o střední školy, kde našim požadavkům soustředit házenkáře vyšla především vstříc SŠIEŘ v Rožnově ( pan ředitel Miroslav Trefil). Házená a sport obecně je však už někde jinde. Začali jsme stagnovat, ubyli nám v kategorii v dorostu a mužů ,,praví “ Zubřané. Bohužel nám odešlo i množství kvalitních zkušených trenérů (nikdy nesmíme zapomenout na pana Rudu Hrachovce,Jardu Pavelku, Pepu Kolečka, Ivana a Juru Mičolovy, Honzu Kolečka, Luboše Libu a další) .Hlavně nám však chybí nová vylepšená koncepce mládežnické házené.a pokud to nezměníme, budeme mít v budoucnu velké problémy.
Jaký je Váš oblíbený házenkářský klub? Kdo je Váš oblíbený házenkář a čím si Vás získal?
Už to, že tak dlouho pracuji v Zubří je jasné, který klub je pro mě nejdůležitější. Bylo mi umožněno dělat práci, která mě baví I když jsem měl občas možnost odejít trénovat jinam, zatím jsem vždy v Zubří setrval. Ne všechno co se v klubu dělo a děje se mi líbí, našel jsem však tady množství zapálených lidí pro házenou a hlavně kamarády na celý život. To nakonec vždy rozhodlo..
Určit nejoblíbenějšího hráče je určitě složité. Nerad bych někoho opomenul, ale pokusím se o to. Z mužské reprezentace bych určitě vybral pivota Davida Juříčka, hráče Baníku Karviná a francouzského Montpellier. Když jsem já osobně končil hrát v Karviné, on tam začínal.Byl nenápadný, tichý, skromný. Svojí neuvěřitelnou pílí se dostal na MS v Tunisu do All stars týmu, i když byl velmi subtilní. Navíc dokázal vystudovat velmi úspěšně VŠB. Vzorem by dodnes mohl být pro všechny mladé hráče v celkovém přístupu ke sportu. Z mých bývalých svěřenců bych asi vybral Kubu Hrstku s Tomášem Čípem, které jsem trénoval od žáků. Vždy byla radost se dívat na jejich hru. Hlavně však jejich zakončení bylo úžasné. Oba mají skutečně ,, zlatou ruku“. K nim musím zařadit i Štěpána Krupu. Asi nikdo neví, že několik let studoval v Praze VŠ a přizpůsobil si rozvrh studia tak, aby mohl i v Zubří trénovat. Málokterý hráč by to dnes byl ochoten udělat…
Vidím, že je jich už teď dost, takže snad na závěr si dovolím ještě přidat celý kolektiv hráčů, jež vyhrál ligu v roce 2012. Málokdo ví, že hráči kolem kapitána Martina Stržínka hráli několik měsíců bez výplat. A přestože si nemyslím, že to byli v té době nejlepší hráči u nás, byli však super partou. Hlavně proto ligu vyhráli a vždy je rád vidím..
Co děláte, když zrovna nejste na házenkářském hřišti? Co Vás kromě házené baví?
Bohužel práce trenéra je časově velmi náročná, takže moc možností nemám. Především o víkendech, kdy se ostatní mají možnost věnovat svým rodinám a zálibám, mi to vadí nejvíce. Pokud už se nějaké volno najde, nejraději jezdím po okolí na kole, ev. se podívám na zajímavý film..
Máte nějakou vtipnou příhodu z tréninku?
Veselých příhod z prostředí házené mám spoustu. Něco s kamarády či svými svěřenci vyhrát a pak si vše pěkně vychutnat, to je nakonec na sportu nejkrásnější. Něco přímo z tréninku si však teď nevybavuji, protože trénink je a vždy bude hlavně dřina.
Co Vás na trénovaní svěřenců nejvíc baví? Na co kladete největší důraz při trénovaní Vaši kategorie?
Největší radost samozřejmě mám, když něco důležitého vyhrajeme a vidím, jak se hráči zlepšují a hra je baví. Při trénování očekávám hlavně maximální přístup svých hráčů. Omluvitelné je, že něco neumí a nezvládají to. I Filip Jícha neudělal vždy všechno dobře. Lajdáci však u mě nemají šanci. Z dlouholeté praxe vím, že to stejně nikam ve sportu nedotáhnou (a mnohdy ani běžném životě..)
Kde jste začínali s házenou? V jakých kategoriích a na jakém postu jste hráli? Vzpomeňte nám Vaše úspěchy.
Házenou jsem začal hrát od 9 let v Rožnově. Jelikož jsem měl dobrý pohybový základ ze Sokola, trenéři mě strčili do branky a začal jsem chytat. V 16 letech jsem přešel do sportovního centra v Praze při Slávii Praha. Od 19 let jsem studoval v Ostravě PF a hrál československou 1. ligu za Baník Ostrava a později 7 roků za Baník Karviná. S tím jsem nikdy titul nezískal (vždy jsme skončili druzí či třetí za Duklou), ale postoupili až do semifinále evropského poháru. Dokázali jsme vyřadit i Atletico Madrid a prohráli jsme až s německým Grosswaldtstatem. Byly to neuvěřitelné zážitky.
V mužské reprezentaci jsem se neprosadil (mám jen 3 starty), s juniory jsme však získali na MS v Portugalsku 1981 bronzové medaile, což zůstalo asi mým největším úspěchem.
Autorka: Lenka Majzúnová
