Rozhovor s Jiřím Kekrtem
Zubří /ROZHOVOR/ – Do třetice všeho dobrého. V naplnění tohoto pořekadla bezpochyby věří především vedení extraligových házenkářů Zubří, které po Miroslavu Ćelićovi, Aleši Kořínkovi dává v rozehraném ročníku prostor třetímu kouči. Vytáhnout aktuálně v extraligové tabulce až desáté Gumárny z bryndy totiž přichází zdejší ikona a kouč, jenž s valašským týmem slavil historicky první dva tituly, Jiří Kekrt. „Rád na tyto časy vzpomínám a vracím se zde,“ přiznal 63letý zkušený trenér, který s klubem podepsal smlouvu na dva a půl roku. „Je to pro mě nová výzva a věřím, že týmu pomohu nejen v tabulce vzhůru, ale díky koncepční práci bude Zubří opět silný tým bojující o přední příčky v nejvyšší soutěži,“ uvedl.
Dlouho jste zvažoval nabídku Zubří?
Jednání byla velmi krátká, protože tu byl zájem obou stran. Nabídka mě samozřejmě potěšila, protože při mých dvou předešlých působeních v Zubří jsem měl pocit, že to docela fungovalo. Byl jsem tu u dvou rozdílných generací, které byly svým způsobem úspěšné. No a teď mě čeká třetí generace, takže je to pro mě určitá výzva.
Neodradily vás ani poslední nevydařené výsledky a postavení týmu v tabulce?
Ne. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky a já už jsem tu potřetí, takže je to svým způsobem trošku ošidné. S tím je taky spojena určitá kritičnost a náročnost zuberských fanoušků, kteří jsou zvyklí na lepší výsledky, které teď bohužel nejsou. Chtěl bych v Zubří odvést dobrou práci, zkrátka to, čemu věřím, že rozumím. Nicméně vím, že to nebude jednoduché.
![img_23karvinahzaee110445_denik-1024[1]](http://www.hczubri.cz/wp-content/uploads/2014/01/img_23karvinahzaee110445_denik-10241.jpg)
Naposledy jste působil na Slovensku v Považské Bystrici. Sledoval jste výsledky Zubří?
Protože jsem na Slovensko dojížděl každý den, všechna televizní utkání jsem měl možnost sledovat. Byl jsem i na řadě utkání tady v hale. A vlastně jsme se potkávali i v rámci turnajů a přípravných utkání ať už v Považské Bystrici, nebo tady v Zubří.
Naposledy jste v Zubří působil v sezoně 2010/2011. Pamatujete si některé současné hráče?
Ano, asi sedm hráčů. Jsou to oba brankáři Petr Orság nebo Tomáš Janků, dále pak Tomáše Mičkala, Matěje Šustáčka, Štěpána Randýska a Libora Horuta, kterého jsem měl možnost trénovat i ve Frýdku. Ale pamatuji si i hráče, kteří tenkrát byli ještě v dorostu, například Petra Šlachtu nebo Marka Třeštíka.
Jak na vás po prvním tréninku působí tým?
Zatím, přiznám se, trošku tápu. Protože jeden trénink je pro nasátí atmosféry týmu strašně málo. Ale mám domluveny individuální pohovory jak s hráči, tak s vedením a trenéry. Takže na nějaké hodnocení je zatím velmi brzy. Je ale vidět, že na týmu je vidět určité zklamání z toho, jak na tom teď je.
Něco podobného jste už ale v Zubří zažil, ne?
Pamatuji si, že když jsem zde v Zubří končil své první angažmá v roce 2000 odchodem do Rakouska, to byla ještě éra Kiriljuka, Titkova nebo Mičoly. Pak přišla generace Říhy, Hrstků, Čípa a dalších a v prvním roce, pokud si dobře vzpomínám, skončili poslední v tabulce. A před pádem do nižší soutěže je zachránilo pouze spojení české a slovenské soutěže. A přes to tito hráči o pár let později i pod mým vedením bojovali každou sezonu o medaile a dnes hrají v Německu nebo Francii.
Na závěr, jak vzpomínáte na svůj největší úspěch v Zubří, tedy zisk dvou mistrovských titulů v letech 1996 a 1997?
Jsou to nádherné vzpomínky, protože tady byla éra Dořičáků a Mikulenků, pak dlouho nic, sestup do nižších soutěží a najednou během tří let přišly dva tituly a bronz. Takže to byly nádherné momenty, které nejdou zapomenout. Zubří bylo vždy specifické svou bojovností a nadšením. I když nás v mnoha případech soupeř převyšoval svou herní kvalitou, hráči jako Milan Mžik nebo Jirka Mičola dokázali svou bojovností a týmovým duchem strhnout celé mužstvo k neskutečným výkonům. A spojení těch bojovníků s těmi talentovanými jako bratři Hrachovcové, Baďura a další byla velmi dobrá kombinace. Proto bylo Zubří v té době úspěšné. Dnes je házená samozřejmě někde jinde, ale týmový duch a bojovnost byly vždy to, co Zubří šlechtilo.
Autor: Jakub Šimurda
